S dostatkem finančních prostředků je v životě vždycky všechno snazší. Ten, kdo je finančně zajištěný, kdo má peníze aspoň v minimálním postačujícím množství, má jistotu, že nebude strádat, a ten, kdo jich má víc než dost, si pochopitelně může vysloveně pochvalovat. Z čehož si lze odvodit, že je jedině dobře, když my lidé peníze máme, a je také logicky dobré, že je my lidé vůbec máme, že se tyto v průběhu dlouhých let vyvinuly a staly se tím, čím jsou. Tedy jakýmisi potvrzeními, sloužícími k prokazování nároku na určité zboží a služby dle vlastního výběru.
Ten, kdo si na sebe umí vydělat, případně ten, komu jsou nějakým jiným způsobem zajištěny dostatečné peníze, si může dovolit ledacos. Může se obrátit na poskytovatele čehokoliv a dostane to, po čem zatouží. Stačí přece zaplatit a je to, jak všichni dávno dobře víme.
Jenže peníze mají i své chyby. To také víme. Jejich největším nedostatkem bývá samozřejmě jejich nedostatek, ale nejenom to. Lidi nejednou trápí i další komplikace, jež peníze provázejí, jako jsou dejme tomu inflace, devalvace, daně a další povinné odvody a podobně, tedy to, co peníze znehodnocuje nebo je člověku bere z kapsy.
Ale tak už to chodí, že na světě není nic dokonalé. A tak si my lidé nemůžeme pochvalovat vlastně ani takové peníze. Ale to rozhodně neznamená, že bychom je snad kvůli jejich nedostatkům zavrhovali. Peníze chceme, i když nejsou dokonalé, samozřejmě za předpokladu, že jsou aspoň relativně kvalitní. A když snad nemáme ve své zemi měnu kvalitní tak, jak bychom si to představovali, pak také peníze neodmítáme. Jen namísto měny své sázíme na nějakou cizí, kvalitnější, nejlépe konvertibilní, tedy volně směnitelnou. Protože peníze mít musíme. O tom není sporu. Kdybychom je neměli, nemohli bychom si přece vůbec nic koupit, a bez placení za zboží a služby bychom tak byli ztracení.